aktualizováno: 30.01.2017 12:29:38 

Z akcí

 

  Dogtrekking Krajem Oty Pavla 25 - 28. 9. 2008

Už dlouho mě lákalo vyrazit někam na oficiální dogtrekkingový závod.  Na dlouhé procházky chodíme s kokří smečkou každou chvilku, ale jít závod na čas a s hodně velkou dávkou kilometrů mě skutečně zajímalo. A tak jakmile jsme se dozvěděli, že se pořádá dogtrek kousek od našeho bydliště a zrovna po dlouhé době máme volný víkend, neváhali jsme a společně s kamarádkou Martinou se zlatou retrívřicí Bonnie jsme rychle poslali přihlášky.

Závod se rychle přiblížil a v pátek odpoledne už jsme seděli v autě a uháněli na Machův mlýn u Chříče, kde se to vše odehrávalo. Cestou nás ještě zastavila policejní hlídka, ze které jsme při počtu šesti psů různě usazených v autě opravdu velkou radost neměli. Naštěstí policajti se ukázali také jako pejskaři a po chvilce nám již přáli štastnou cestu a hodně úspěchů s pejsky. Tak jsme konečně dorazili do kempu, kde už bylo spoustu lidiček a ještě více pesanů. Někteří již na trať vyráželi v pátek ráno - to jsou už vytrénovaní účastníci, pro které není problém ujít kilometrů více jak sto (a to dokonce pro některé to není problém uběhnout :-). My coby začátečníci jsme si zvolili střední trasu 45 km, která se nám zdála tak akorát - před startem :-). Večer nám pořadatelé rozdali mapy a popovídali nám o záludnostech trasy a kontrolních bodech, které musíme projít a označit si kleštičkami účastnické karty. Poté jsme se odebrali do chatky, vypili láhev rumových pralinek - opravdu vynikající, probrali živý, mrtvý a šly si lehnout, neboť chatky neměli topení a jediná záchrana byla rychle zalézt do spacáku a snažit se neumrznout. To bylo také komplikovaný, protože kokři na to přišli rychleji než my a odmítali se z postelí nechat vyhodit. Ale zdařilo se, rána jsme se dožili.

Sobotní ráno bylo mrazivé, asi dva stupně pod nulou, ale obloha jako vymetená slibovala krásný den. Prošli jsme veterinární kontrolou, nasadily batohy - tedy já a Martina, psi se s tím neobtěžují a rychle se šli zařadit do fronty, aby jsme co nejdříve vyrazili a do cíle dorazili pokud možno za světla - to bylo naším hnacím motorem, jelikož jsme se dohodly, že my nesoupeříme s ostatním, ale pouze se západem slunce. Prvních deset km vedlo podél potoka, tudíž jsme se radovali že se nemůžeme ztratit. To jsme ještě nevěděli, že se radujeme předčasně. Prvních deset km bylo sice v údolí potoka, ale střídavě vpravo a vlevo, tudíš jsme potok asi 15 xpřebrodili a 10 x přešli po lávce - ta sestávala z houpajícího vratkého kmene vedoucího přes potok. Skutečně jsme nevěděli co bylo horší, jestli balancování po lávkách, nebo soustavné nazouvání a vyzouvání bot a brodění neuvěřitelně studeného potoka. Když jsme po dvou a půl hodinách vylezly na asfaltku, mysleli jsme, že nic horšího už se nám stát nemůže. A mohlo. Asi po třech krocích po asfaltu se mi smekla noha a skončila jsem ve škarpě s vyvrknutým kotníkem, na který se nešlo postavit. A co dál? Skončit sotva jsme vyšli, nebo se to snažit rozejít? Po chvilce váhání jsem se rozhodla samozřejmě pro druhou možnost a po asi dvou km co jsem při každém kroku myslela že omdlim se mi podařilo nohu rozhýbat a dál jsme pokračovali svižným tempem do vesnice Podmokly. Tam jsme narazily na žluté autíčko Family frost, rychle si koupili nanuka a pokračovali krásnou lesní cestou ke Skryjským jezírkům. Tam jsme opět přebrodili potok, slezly skálu a na chvilku se zastavili a u jezírek se vyfotily a posvačily.čas ale rychle běžel a tak jsme běžely (lezly) i my do Skryjské hospůdky, kde byl druhý kontrolní bod. Martina si na doporučení paní hospodské koupila colu  - pejskaři prý nic jiného nechtí a kola jde na dračku, já mezitím stepovala před hospodou, neboť se ukázalo, že s kotníkem sice můžu chodit, ale nesmím se zastavit. A tak honem z kopce k chataové osadě a do Šlovic. Cesta vedla pěkně při řece, což psi hodně ocenili, protože den se opravdu vyvedl a sluníčko pálilo o sto šest. My (rozumějte lidský doprovod) to ocenily taky, protože po rovině a do kopce nás nic nebolelo, zato když jsme se belhali z kopce, vyděli jsme andělíčky. Ve Šlovicích končilo turistické značení a dál jsme pokračovali po značení vlastním a spoléhali se na mapu. Bez jediného zaváhání jsme dorazily do Rousínova, občerstvili u studny psy, kteří už byli opět vyprahlí a pomalu pokračovali. V ten moment jsem si myslela,že  už jsou i oni unavení, ale to jsem si opravdu jen myslela. V moment kdy nám přeběhla přes cestu kočka bylo po únavě a já skončila skoro opět na zemi jak jsem brzdila rozvážněné a zuřivé kokršpanělky. Dále už jsme šli beze slov a soustředily se jen na každý další krok. Na mluvení už nebyla síla. Ještě projít Krakovcem - zde se natáčela pohádka Ať žijí duchové a poslední tři km do cíle opět podél potoka.

Hurá, zvládly jsme to. Trasu 45 km jsme ušli za deset hodin a čtyři minuty. Na poprvé a při našich úrazech ( můj kotník a Martiny obří puchýř a bolavé koleno) myslím vcelku slušný čas. Pejskové byly v pohodě a ještě spokojeně pobíhali po kempu. My rychle dobalily věci a vyrazily k domovu. Martina už se v Plzni sotva  vybelhala z auta, já jsem v té době byla ještě čiperná a nehezky jsem se jí smála jaký je lazat. Zato druhý den. Kotník nabyl do 3 x takové velikosti oproti normálu a bolel mě snad každý sval v těle. Ještě v pondělí jsem se v práci ploužila jak stoletý důchodce, ale stálo to za to. Dogtrekking mě chytil za srdce - je krásné procházet se celý den krajinou a vypustit veškeré starosti. Příští rok určitě nezůstane jen u jednoho treku a tak trošku začínám pošilhávat, že aspoň jednou by jsme long (to je přes těch sto km :-)) mohli zkusit. Uvidíme.......

TOPlist